už ani ten vítr nemívá buclaté tváře a nebývá tak laskavý jak ten od pana Lady. Věru divné období mého života. Slova, slova kdo jim ještě rozumí? A z větru mě dnes jen pálí oči a bolí hlava ach, hlava...               Tak nějak ten obrázek vidím, buclaté tváře se nadýmají, a vítr je jenom rozpusta, odfoukne nanejvýš klobouk z hlavy pana rady, po kočičích hlavách náměstíčka se kutálí. Pan rada věru není důstojný, jak se honí s větrem a kloboukem. Jsme děti, a tak se hihňáme do dlaní. Jsme dobře schovaní za sloupem podloubí.             Takový baculatý vítr nadzvedne sukni Marilyn Monroe, a ona se stane sexuálním symbolem dvacátého století.             Rozfoukne chmýří z pampelišek. Louka je zlatá a hebce chmýřnatá. A my na té louce válíme sudy a maminky večer nadávají, protože to hořké mlíčko z pampelišek se nedá vyprat. Jak vím, že to mléko je hořké? Copak vy jste nebyli děti? A jak vím, že se nedá vyprat? A copak nejsem maminkou?             A je to vítr romantický. Jako když bláznivý král Lear volá své: „Duj, duj, větře,“ a já se chvěji, že tolik prožil, a tolik cítil lásku , až to nemohl unést. A mi je patnáct, a říkám si, že takhle budu milovat taky. I kdybych se měla zbláznit. A skoro se stalo. A nebylo to romantické. Mám bílé jizvy na zápěstích.             A je to, jako když jsem četla jako dítě pod peřinou s baterkou o Heatcliffovi a Kateřině, kteří se proháněli po blatech v lijácích a větrech. Taky, taky jsem běžela bosá v prosinci za milým. Ani jsem nedostala zápal plic, jak bych si zasloužila. Snad, že mi pak ty zablácené studené nohy líbal. Domů jsem šla v jeho obrovských teniskách. Nikdy jsem nikoho více nemilovala. A stal se otcem mého syna.             V tomhle čase, mě navštěvuje ve snech,  ten můj mrtvý, dřív, než skutečně umřel.             A ještě neví, ten vítr laškovný, že umí taky rozpoutat pouštní bouře. A odnést koráby. A odnést střechy domovů, a smést celá města. Je to jenom takový čtverák. Zatím.   Tak co budeme číst dneska, milostivá? No a co třeba tahle Prusova Loutka? Čím víc stran, tím víc se blahem tetelím. A pak stovky závažných slov a jen jedna úsměvná věta o nejrůžovějším městě ze všech růžových měst. Jednou se ten poklop zavře někdo řekne, dost, už znáš všechna slova, dalších ti netřeba.               Těch slov, co jsem přečetla. Strávila, a někdy mi působily problémy, někdy můj zažívací trakt opouštěly lehce, jindy ne. Jsem hanebnice, neboť mám daleko nejvíc výpůjček ze všech čtenářů. Porušuji řád knihovnic. Jsem jako čtenář tolerována jen s přemáháním. Ale v sedmnácti letech jsem chodila do čtyř knihoven, včetně Státní vědecké v Ostravě, a do všech nejen na svou průkazku, ale i na průkazku sestry. Která nečetla vůbec.             Jednou, když jsem si zrovna půjčovala na sestřinu průkazku ty své stohy stohů knih, řekla mi knihovnice lehce káravě, že si půjčuji příliš moc knížek. A poradila mi fintu: „Nemohla byste si půjčovat třeba na někoho jiného, třeba na průkazku svého příbuzného, ať toho není na jednoho čtenáře tolik?“             Je mi líto, ale v knihovně jsem považována za lehce podezřelou. Ale přesto: Působím někdy stroze a odměřeně, tak, jak už plaší lidé občas působí. Taky nafoukaně. Prý. A nechutně sebevědomě. Ale poslední dobou se víc směji. Daleko spontánněji, hlasitěji, častěji. Syn po mě pokukuje, jak se chechtám, a je vidět, že se mu to líbí. Minulý pátek mě pozval na pivo. Chechtám se po chodbách knihovny, se zakloněnou hlavou se chechtám mezi kamarády, jako bych nebi vzdávala dík za radost. Jsem taková roztomilá, jak komentoval můj syn. Ale tohle nemyslel zrovna jako poklonu. Chechtám se, když telefonuji se svou mladší dcerou, která mě brzy obdaruje dalším vnoučetem. Chechtám se, když jdu se svou starší dcerou a vnučkou a zetěm městem, a za sebou vláčíme tři skoro stejná štěňátka.             Jedno, to nejrozmazlenější, co nejčastěji sedí na zadku, s výrazem, že tuhle túru určitě nemyslíme vážně, je moje.             A občas myslím na kamarádku ze střední školy, která se provdala někam na východní Slovensko, a v jednom dopise se mě ptala: „Směješ se ještě?, myslím tak moc, tak bláznivě a krásně.“             Někdy z doby, kdy mi bylo těch sedmnáct, existuje termín „protinudník.“ To byl obrovský ruksak, a jako jsem byla známá věčně rozepnutým kabátem, rozcuchanými zrzavými vlasy, znali všichni protinudník. A jeho obsah. Kdekoliv kdykoliv tam bylo aspoň pět knížek, pro různé nálady. Za obzvlášť zvrhlé považuji, že jsem ten ruksak táhla s sebou třeba v lampiónovém průvodu se školou. Co kdyby se připlížila nuda? A čím ji přece zažehnat?             Někdy od těch dob mě bolívají záda.             Kamarád  z té doby  si prohlížel jednou obsah protinudníku. A mohl tam tenkrát být Robinson Jeffers, a Zobecněná estetika, Aragonův Aurelián, Boris Vian, a taky ten jižan Faulkner a životopis Chaplina a autobiografie Chagalla. A něco od Dostojevského, ten něco vážil A Čapek a Vančura. Určitě jsem všude tahala Markétu Lazarovou. Určitě tam byl Saroyan a knížka „Kdo chytá v žitě.“ Mohlo tam být samizdatové vydání Rexrothe. A taky, docela možná, jsem s sebou tahala Bibli. A on zeptal se, lehce udiven různorodostí těch knížek: „Co tyhle knížky spojuje?“ „No, přeci já,“ odpověděla jsem.     Imitace lásky z krepového papíru vystřelená ve střelnici na pouti na fakírově loži leží. Na tisíckrát probodaná rezavými hřeby.  Tak se o mě opři, včera jsem řekla. V davu mých nejmilejších kamarádů byla tak ustrašená, tak ztracená.               Když mi bylo dvanáct, prala jsem své nemocné kamarádce na ozdravném pobytu zahleněné kapesníky. Pral někdo někdy ručně v umyvadle  zahleněné kapesníky? Sebrala jsem holou rukou za život stovky dětských, psích a kočičích hovínek, vyprala tisíce plen, ale dodatečně si myslím, že nic odpornějšího než to praní kluzkých kapesníků jsem neprováděla.             Ani o tom nevěděla. Tenkrát jsem byla zhrzená. Že to neocenila. Moudrosti a pokoře se člověk učí. A lásce, taky lásce.     spočívat v sobě jak loutka na klíček spouštěná na dotek láskyplný   a na tu krutou ránu   nehýbat se nevrtět  nedýchat   a psát, psát slova o nadýchaných křehkých krásách o pentlích na kloboucích dívek tak chytej, chytej ať neuletí do ztracena.               Poezie se stala. Přišla. Nečekaně. Je to frivolní dáma, aspoň pro mě. Naznačuje. Jenom naznačuje. Psávala jsem básně v období protinudníku. Občas se četly v malém divadle malých forem. Takhle, cizí, čteny cizím hlasem, ty mé výkřiky, inu, zvláštní pocit. Za první výhru v soutěži poezie jsem si koupila první pohorky. Já byla vždycky divná.             Ale přišla taky láska, a mi, plaché, tiché, jen úsměv jsem byla, a jsem, obzvlášť v závažných okamžicích mého života, a on, který je dnes tak uznávaný,  u piva mi bůhvíproč dával své texty, a bůhvíproč byl zvědavý, co si o nich myslím. A vypadal daleko víc plachý než já. Tenkrát, na břehu Lučiny.             A pak spala, spala, dáma poezie, tu pod kůží, tu ve vlasech, tu v mém klíně, tu v truhlíku s pelargóniemi. Občas mi nesměle vyrašil vybledle zelený šlahounek za uchem, na rtech, na prsou.             Pro ty, co mi vyčítají grafomanství, lehká statistika. Vzhledem k tomu, že jsem starší dáma, porodila jsem v průměru asi tři básně za rok. „A fčil mudruj.“             Jezdíme s kamarádkami do divadla. Pravidelně. Jenom já jsem plakala při Čapkově Loupežníkovi. Tajně jsem posmrkávala, ať nejsem, proboha, zase za trapnou. Kamarádky poetiku téhle hry lehounce proklimbaly. Mám ale jednu kamarádku, která spinká pokaždé. Nezáleží na tom, co dávají. No a co? Divadlo je relaxace, ne? Další vykolejení ze všedních dní, když nastrojené, voňavé, a i já učesaná a namalovaná, jsme mimo, mimo, dávno, daleko. Vždycky trochu přestávám dýchat, když se v hledišti zhasnou.                         Byl mi dán dar vnímat. Nevím, jestli dokáži i dávat. Chtěla bych, ano, chtěla. Občas o tom píši. Že poezie je nečekaný obraz, záblesk, překvapení, které stahuje člověka tak, až nemůže dýchat. Medová koupel, kterou mi syn koupil k svátku, medová svíčka od kamarádky. I smutek dcery nad lhostejností jejího manžela, který řádně neoslavil její narozeniny. Až o půlnoci, kdy končí ten její den, nesměle pípne: „A to je všechno?“             „Až o půlnoci, jo?“ divím se. To já nejpozději v devět hodin ráno okázale pláči, že si „nevzpomněli“, a mobilizuji celé okolí k nebývalé aktivitě. A telefonuji na všechny strany o těch křivdách. A s dědou si v telefonu zpívám o šenkýřce, která nám bude nalívat, do konce našich dní. A od šesti hodin  rána jsem ve střehu, kdy přijdou ty velké oslavy. Copak, kdybych byla jiná, mohla bych psát verše? A jaké by asi byly?             Vždyť koneckonců, stejně láskyplně připravuji oslavy pro své milé. A je jich tolik, že jsem ubalíčkovaná. Umašlovaná. Těch chlebíčků, těch nadívaných sekaných, těch svíčkových a segedinských gulášů. Ty hromady bramborového salátu, a pokory, a lásky.             A lásky, lásky, to hlavně. A, aaj, žol, žol mi budě, jestli to bude někdy jen na chvilku jinak.             A medová svíčka už dohořívá. No nic. Je hodně medových svíček. Nemusí hořet přeci jen ta má.             A zase budou mí blízcí tančit, lehce podnapilí, propojeni v jednom kruhu, paže kolem pasů a ramen, a budou si vykládat o mých bosých nohách, o protinudníku, o rozevlátém kabátě, o zrzavých vlasech, krátkých tři milimetry, o tom, jak jsem pro ně byla zásadně důležitá. A někdo určitě zase řekne: „Ona psala tak krásné básně.“ A ten, co o tom nic nebude vědět, přitaká: „Ano, krásně.“             A já mezitím už zase budu stát někde na cestě, se vztyčeným palcem: „Tak kampak pojedeme, slečinko,  tentokrát?“ Jako tenkrát, jako tenkrát.   Na konár si sadám a dobre je mi když vím, že život se žil a prožil. Kovadlinka do hladka obroušená, perlík už neunesu. Jak přibíjet kopýtka koníkům vlasatým divokým? tak dávno jim nikdo nevplétá mašle do hřívy poslední fábory vichřice odnesly   tak ještě chviličku potichounku si zpívat.